0
  • 0
    0
    0
  • Výsledky Scientologie
    0
    0
    Buďte informováni!
    Do níže uvedeného políčka napište svoji e-mailovou adresu a budete pravidelně dostávat nejnovější informace.
     - vytisknout  - odeslat e-mailem

    L. Ron Hubbard

    Když byl jeho otec přidělen jako námořní důstojník Spojených států do Jižního Tichomoří, vydal se Ron na první ze svých slavných výprav do Asie. Když mu bylo devatenáct, už měl za sebou více než čtvrt milionu mil a procestoval velkou část Číny a Indie. Během této doby se stal jedním z mála západních cestovatelů, kteří se dostali do zapovězených tibetských lámaserií v Himalájích, a studoval dokonce se samotným posledním mágem z linie královských mágů Kublajchánova dvora. Ale přes všechny divy, jichž byl svědkem, nemohl než konstatovat, že pověstná moudrost Východu nepřinesla nic, co by zmenšilo utrpení a bídu v těchto přelidněných a zaostalých končinách. Když se Ron roku 1929 vrátil do Spojených států, znovu se pustil do formálního studia a následující rok se přihlásil na Univerzitu George Washingtona. Tam studoval matematiku, inženýrství a navštěvoval vůbec první přednášky o atomových a molekulárních jevech v Americe. Ačkoli to nebyly nutně obory, které by si sám zvolil, poskytly mu nástroje pro výzkum, s jejichž pomocí se mohl zabývat nevyřešenými otázkami lidské mysli a života. Hubbard se tak ve skutečnosti stal prvním člověkem, který vnesl vědeckou metodologii do odvěkých otázek existence.

    V závěru svého univerzitního období se také stal jedním z nejpřednějších průkopníků amerického letectví a senzací leteckých show po americkém Středozápadě. Ale nakonec, zejména vzhledem k tomu, co v univerzitních psychologických laboratořích vydávali za „vědu o mysli“, musel konstatovat, že západní akademické kruhy také nenabízejí žádné odpovědi.

    Ve skutečnosti, jak později napsal:
    „Bylo velmi zřejmé, že pracuji a žiji v kultuře, která toho o mysli ví méně, než ten nejzaostalejší domorodý kmen, s jakým jsem se kdy setkal. Také jsem věděl, že lidem na Východě se nepodařilo proniknout tak hluboko a systematicky do tajů lidské mysli, jak jsem předpokládal, bylo tedy zjevné, že mě čekají rozsáhlé výzkumy.“

    Aby Ron mohl tyto výzkumy v tehdejší době velké hospodářské krize financovat, pustil se do počátků své padesátileté literární kariéry. V polovině 30. let už byl jedním z nejčtenějších autorů pověstného zlatého věku americké dobrodružné literatury. Během zlaté éry Hollywoodu také napsal několik nezapomenutelných scénářů a lidé si dodnes připomínají jeho práci na různých filmových trhácích a na klasickém filmu s Clarkem Gablem.

    Nikdy však neztratil ze zřetele svůj primární cíl a pokračoval ve svém hlavním výzkumu expedicemi do vzdálených, primitivních oblastí. Celkem během svého hledání základního „společného jmenovatele existence“, na němž by mohl postavit funkční filozofii ke zlepšení Člověka, prostudoval 21 ras a kultur. Na počátku roku 1938 našel onen hledaný společný jmenovatel – Přežít!

    To, že přežití je klíčová motivace všech živých věcí, nebylo nic nového. To, že se veškerý život výhradně a pouze snaží přežít – to bylo naprosto nové. Ron tento objev původně prezentoval v dnes již legendárním rukopise Excalibur, který se ale nakonec rozhodl nevydat, protože v něm postrádal skutečnou terapii,která by vedla ke zlepšení. S tímto prvním převratným filozofickým objevem však už měl standard, podle nějž mohl směrovat veškeré další výzkumy.

    Jako ocenění za své mnohaleté úspěchy v objevitelské činnosti byl Ron v roce 1940 přizván jako člen do slavného Explorers Clubu, kde se ocitl ve společnosti tehdejších nejpřednějších etnologů. Proto veškeré další expedice probíhaly pod prestižní vlajkou Explorers Clubu – první z nich byla koncem roku 1940 plavba na Aljašku, kde Ron nejen provedl zásadní studii tichomořských indiánských kmenů, ale kde také testoval
    navigační systém na dlouhé vzdálenosti, který se až téměř do konce dvacátého století používal na veškerých námořních i leteckých trasách.

    S nástupem druhé světové války Ron vstoupil jako poručík do americké armády a zpočátku sloužil jako vyšší důstojník americké rozvědky v Austrálii. Po svém návratu do Spojených států (jako jeden z prvních zraněných Američanů v bojích v jižním Pacifiku) dál s vyznamenáním sloužil v severním Pacifiku a v Atlantiku – kde velel proti ponorkovým korvetám a trénoval posádky k obojživelnému vyloďování. Ačkoli byl mnohokrát vyznamenán za své služby v boji, hluboce ho zarmucovalo krveprolití a nelidskost, k nimž docházelo, a rozhodl se zdvojnásobit své úsilí o zlepšení stavu lidstva. Proto ve svém výzkumu pokračoval i v těch nejtemnějších dnech let 1943 a 1944.

    Po zraněních utrpěných v boji byl poručík L. Ron Hubbard částečně slepý a chromý a v roce 1945 byl diagnostikován jako trvale invalidní a hospitalizován v kalifornském Oaklandu. V té době už ale vyvinul první funkční přístup k mentální terapii a praktické procedury k odstranění následků traumatu. Tyto procedury testoval na bývalých válečných zajatcích, kterým se vzdor intenzivnímu léčení nedařilo uzdravit. Díky použití raných dianetických technik k odstranění „mentálních bloků“, kvůli nimž léčba u těchto pacientů nezabírala, se všichni, s nimiž Ron pracoval, rychle a pozoruhodně zotavili. S použitím stejných procedur svého zdraví znovu nabyl i Ron – k velkému ohromení lékařské komise. Když znovu zavládl mír, pustil se Ron do rozsáhlejšího testování funkčnosti Dianetiky na stovkách jedinců ze všech oblastí života. Po neustálém zdokonalování v této „laboratoři reálného světa“ připravil pojednání, v němž detailně popsal jak teorii, na níž jsou tyto techniky postaveny, tak tyto techniky samotné. Tímto pojednáním byla Dianetika: Původní teze a kopie tohoto rukopisu byly původně distribuovány lékařským a vědeckým kruhům. Lidé však tyto kopie začali vzápětí nadšeně kopírovat dál a předávat dalším a dalším zájemcům… dokud Ronova Původní teze neobíhala doslova po celém světě. Aby se Ron mohl vypořádat se skutečnou záplavou dotazů čtenářů, které toto pojednání vyvolalo, začal pracovat na knize Dianetika: Moderní věda o duševním zdraví, prvním vyčerpávajícím textu, jaký kdy byl o lidské mysli a o životě sepsán. Tato kniha byla vydána 9. května 1950 a okamžitě vylétla na vrchol žebříčku bestsellerů časopisu New York Times a dala vzniknout 750 dianetickým skupinám po celé Americe, od pobřeží k pobřeží. Stala se také podnětem k založení dianetických nadací v šesti amerických městech, jejichž cílem bylo pomoci Ronovi v tomto předmětu dále pokračovat.

    Tento pokrok byl rychlý, metodický a přinejmenším stejně objevný jako doba, která mu předcházela. Při rozšiřování závěrečné kapitoly Dianetiky, kde píše o plánech pustit se do „dalšího výzkumu životní síly“ Ron brzy zjistil, že zkoumá neustále narůstající důkazy o tom, že tato životní síla je ve své podstatě duchovní a že značně přesahuje délku jen jednoho života. Tedy, jak Ron brzy napsal:
    „Jak se Dianetika vyvíjí, začíná se zdát víc a víc potenciálně schopnou nakonec kontaktovat tu tak často postulovanou ale nikdy skutečně neviděnou, nezměřenou a nepocítěnou lidskou duši.“

    Toto prohlášení se ukázalo jako naprosto správné a při dalších výzkumech z konce roku 1951 a roku 1952 Ron skutečně kontaktoval, změřil a poskytl prostředky k pocítění lidské duše. Tak se zrodilo scientologické náboženství jako „Studium a zvládání ducha ve vztahu k sobě samému, vesmírům a ostatnímu životu.“

    V průběhu druhé půlky 50. let dvacátého století se Ron hlouběji a hlouběji nořil do pátrání po povaze a možnostech ducha a současně své objevy dokumentoval v nahraných přednáškách, v technických vydáních, článcích a knihách. Jak úměrně tomu rostla komunita scientologů, začaly se ve Spojených státech, Evropě, Austrálii a Jižní Africe otevírat stavům vědomí.

    Ale protože Scientologie zahrnuje život jako celek, není jediný aspekt lidské existence, který by nebyl v dalších pracích L. Rona Hubbarda osloven. Ve svém domově ve Velké Británii a později na výzkumné lodi, na níž se před svým návratem do Spojených států plavil po Středomoří, Atlantiku a karibské oblasti, Ron čerpal z rozsáhlejšího souboru scientologických procedur, z nichž vyvíjel celou škálu technologií ke zlepšení společnosti.

    K těm patří například jeho procedury na rehabilitaci drogově závislých, které se v současné době používají ve zhruba 30 státech a které jsou prokazatelně pětkrát účinnější než jakýkoli podobně cílený program; jeho program na reformu zločinců, který dnes funguje ve více než 2 000 věznicích a nápravných zařízeních po celém světě a který vede k 80 % snížení recidivity; podobně rozšířená technologie učení a gramotnosti, která je celosvětově dodávána ve více než 500 speciálních centrech a v celých vzdělávacích systémech. Posledním dílem, které vzešlo z nejproduktivnějšího období počátku 80. let dvacátého století, byl všeobecně nadšeně přijímaný morální kodex, publikovaný pod názvem Cesta ke štěstí. Tato snadno čtivá, v zásadě nenáboženská brožura, která apeluje výhradně na zdravý rozum, statisticky zvrátila klesající morální trendy celých komunit. Díky tomu se v současné době na celém světě dostala do rukou zhruba 70 milionům lidí a je oficiálně distribuována tisíci městských, státních a národních institucí.

    Ale celý příběh L. Rona Hubbarda může skončit až dokončením jeho hlavního výzkumu. Předtím, než v roce 1986 opustil tento svět, Ron plně utřídil veškeré dianetické a scientologické materiály určené k použití na každé úrovni společnosti a vedoucí až k těm nejzazším duchovním výšinám.

    Dnes tyto materiály tvoří desítky milionů vydaných slov, zaznamenaných v mnoha svazcích knih, článků a v mnoha tisících nahraných přednášek. L. Ron Hubbard, na jehož kontě je 42 mezinárodních bestsellerů a jehož děl je po celém světě v oběhu přes 200 milionů výtisků, podnítil hnutí zahrnující miliony lidí a pokrývající všechny kontinenty světa.

    Důkazem funkčnosti jeho odkazu jsou zázraky jeho technologie a miliony jeho přátel po celém světě, kteří tento odkaz nesou dál do budoucnosti. Počet obojího s každým dnem stále vzrůstá, což dále potvrzuje to, co Ron prohlásil ve svém pojednání Má filozofie:
    „Rád pomáhám ostatním a považuji za svou největší radost v životě vidět člověka, který se sám osvobodil od stínů, které zatemňovaly jeho dny.“

    „Tyto stíny se mu zdají tak neproniknutelné a tak ho stahují dolů, že když pozná, že jsou to stíny a že skrz ně může vidět, projít jimi a znovu se ocitnout na slunci, má nesmírnou radost. A obávám se, že já mám radost právě tak velkou jako on.“

    NAVRCHOLU.cz